Ledolezení Rauris
9. ledna 2011
Hned po Novém roce jsme se rozhodli, že vyzkoušíme náš „vertical limit“ a to přímo v ledu. Já, David a Jitka. Při výstupech na vysoké hory by zkušenosti nabyté na ledolezeckém kurzu mohly mít cenu zlata. Jako instruktora jsme si zvolili certifikovaného Víťu Nováka a on doporučil známou lokalitu Rauris, kde je spousta zamrzlých vodopádů a tudíž spousta příležitostí vyřádit se s cepíny a mačkami. Počasí nám moc nepřálo, bylo moc teplo a ledopády nám tály pod rukama. To ale pro absolvování základního kurzu nebyla překážka. Můj dotaz jestli to nemůže spadnout celé až na tom budeme vyset, vyřešil instruktor stručným konstatováním, že je to málo pravděpodobné. Číst dál »
Vydáno: 28. 11. 2011 v kategorii Nezařazené.
Komentáře: nejsou
Několik posledních týdnu bylo dost náročných a proto jsme se s Kubou a Honzou rozhodli vyrazit do hor, abychom načerpali novou energiit. Tentokrát padla volba na Nízké Tatry. Hlavním důvodem, proč se mi tenhle návrh líbil, byl způsob dopravy. Místo obvyklého a pohodlného auta jsme mohli využít vlak a to přímo lůžkový. Tato varianta byla velice lákavá, neb skýtala prostor pro veliké dobrodružství. 
Při přemýšlení nad velkolepými plány na příští rok jsem si říkal, že by bylo fajn vyrazit o víkendu zase na nějaký kopec. Zdálo se, že bychom zvládli dokonce i něco v Alpách. Bylo by fajn si zase zahrát na horolezce s veškerou tou předraženou výbavičkou. Nadhodil jsem tuto variantu při snídani v práci Kubovi, starému parťákovi z lezení, a on k mému překvapení souhlasil. Obvolal Vojtu a Honzu a zdálo se, že si stará parta zase připíše další vrchol. 
Letos už to skoro vypadalo, že se na naší nejvyšší horu nepodívám. Přerušil bych tím pětiletou tradici. Naštěstí jsem se zcela náhodně sešel s Lukášem, parťákem z Pik Lenina, kterému bylo z mé nálady hned jasné co potřebuju. No jasně, hory! Kvůli zdraví jsem se poslední půl rok chození po horách a jakémukoliv sportování vyhýbal, což mi na duševní pohodě nepřidalo. Asi jsem jenom hypochondr a nastal čas zase něco dělat.
Expedice národním parkem Lemmenjoki v Severním Finsku ve složení Lachty Kujjkonen (Petr), Uhho Běžkkonen (Honza), Chlasti Rummonen (Michal) a Aurinko Lopulta Zmrzlonen (Marcela) proběhla úspěšně. O tom, jaké to tam bylo a jak to tam vypadalo si budete moci brzy přečíst.
Podzimní relaxační období jsme se rozhodli strávit někde pěkně v teple. Kupodivu nám zbylo ještě 14 dní dovolené a tak jsme se po týdenním vybírání rozhodli pro jih Afriky. Potápění v Mozambiku a safari v Krugrově parku se zdálo jako výborná kombinace. Rozhodování také ulehčil fakt, že Mací má v Pretorii kamarádku Jozet, a tak jsme zabili dvě mouchy jednou ranou a navštívili jsme jí i s rodinou. Navíc nebýt jí, nevím jak bychom zvládli všechny obstrukce tykající se zajišťování a placení ubytování v Mozambiku, takže jsme vlastně zabili mouchy tři. 
Naše cesta do Kyrgyzstánu byla pěkná, náročná, zajímavá, ale trochu se zvrtla. Měli jsme v plánu podívat se na pohoří Pamír a pokusit se o výstup na sedmitisícovku Pik Lenin, proto jsme se po dlouhém váhání rozhodli pro lehkou asistenci cestovní kanceláře Pamír7000. Lézt na sedmitisícovku není jako lézt na Sněžku či Mont Blanc a je potřeba trochu více zodpovědnosti, plánování, ale především bezpečnosti. Pamír7000 však podle informací na webu organizuje takové cesty již několik let, tak jsme zaplatili poplatek 14 tisíc a těšili se na bezstarostnou dovolenou. To se však úplně nekonalo a naše první cesta s cestovkou nedopadla, jak jsme si představovali. 
Většinu prodlouženého víkendu jsme strávili v malebném rakouském městečku Rust asi 60km od Vídně. Rozprostírá se na břehu Neusidlerského jezera a nabízí spoustu zábavy pro utahané sportovce. Jedním z největších lákadel je zdejší víno. Vinice se rozprostírají kam oko dohlédne a vinné sklíkpky jsou doslova na každém kroku. Vůně vína, myslím tu alkoholovou, je takhle napodzim v podstatě všudypřítomná. Ochutnávat můžete co hrdlo ráčí a to nejen víno jakostní, ale i různé pozdní sběry.