Cestovní kalendář

Archiv

Hledat

Foto měsíce

Náhodné foto

Krakonošova 100

19. - 20. červen 2009

pred_startem2Pokud chcete poznat Krkonoše a máte málo času, existuje jedna možnost jak to udělat. Přihlašte se na Krakonošovu stovku. Jedná se o dálkový pochod na sto kilometrů, který má v Krkonoších velkou a dlouholetou tradici. Ano, přiznávám, má to jistá úskalí jako například to, že polovinu trasy v podstatě urazíte v noci, budou vás bolet nohy, nejspíš se neobejdete bez puchýřů, totálně se vyčerpáte, ale Krkonoše projdete velice rychle. Letošnímu vítězi na to stačilo 13 hodin. Závod startuje z Domova dětí a mládeže Pelíšek ve Vrchlabí, pokračuje přes Žalý, Horní Mísečky, Dvoračky, Harrachov, Voseckou boudu do Polska, odtud přes Sněžku na Pozmezní boudy a pak přes Pec zpátky do Vrchlabí. Postupem času, jak sílí tlak extrémních spotů, se dálkový pochod mění v dálkový běh. Hlavní roli v tom hraje fakt, že je zařazen jako kvalifikační závod pro Ultratrial kolem Mont Blanku. To byl i důvod mé účasti. Ptal jsem se pořadatelů, jak k tomu došlo, ale nikdo pořádně nevěděl. Důsledek je ovšem zřejmý. Na startu se kromě staromilců v pohorkách s placatkama v kapse objevují borci oděni v běžecké výstroji se vším, co k tomu patří. K údivu všech se pak při startu závodu rozeběhnou vstříc sto kilometrové trati. A někteří to dokonce vydrží až do konce.

K tomuto závodu je přidružena spousta dalších menších závodů, jako jízda na horských kolech, různě dlouhé pochody a běhy. Rád bych se zmínil ještě o 58 kilometrovém pochodu, který se rozhodla pokořit Marcela s Vilmou. Já jsem se zařadil do pole stokilometrového závodu po boku ambiciózních běžců. Startovali jsme v pátek v 9 večer, zatímco holky přespaly do rána a na svůj očistec vyřážely v 8 hodin. Všechno bylo tak trochu narychlo. Nebyl čas se pořádně připravit, protože jsme v pátek ještě byli všichni v práci. Do Vrchlabí jsme dorazili hodinu před startem, zaregistrovali jsme se a než jsem se nadál, bylo pár minut do startu. Sotva jsem si stačil nalejt vodu do camel bagu.

startRychlé rozloučení a hurá na cestu. Čekalo nás první převýšení 500 metrů, což by neměl být takový problém. Chytil jsem se dvou kluků, kteří vypadali jako já (baleťáci) a spolu s nima se ujmul vedení. Oblažil jsem je pár historkama o běhu kolem Mont Blanku a po chvíli pochopil, že s nima jen těžko udržím krok. Ve chvíli, kdy mi začalo jet srdce na 170 tepů za minutu, jsem je nechal svému osudu a zpomalil. Hned na začátku jsem pohopil, že pokud se nechytnu někoho, kdo zná trať, nemám šanci uspět. Běží se totiž po normálních turistických stezkách, které jsou možná dobře značené pro chodce, ale absolutně blbě značené pro vyčerpané běžce. Dalších deset kilometrů jsem strávil s klukem, který byl místní a dokonale se orientoval. Když mi sdělil, že minulý rok to dal za 13 hodin, bylo mi jasné, že je jen otázka času, kdy mi zmizí v dálce. Do mírného kopce, po rovině a z kopce jsme klusali. Dalším mým společníkem byl kluk, který, jak říkal, rozcházel goretexové pohory. V Harrachově se je chystal vyměnit za sandály. Bohužel s sebou neměl baterku, což byl podstatný handicap. Snažil jsem se mu vnutit mojí záložní, ale odmítl. Odpojil se ode mně se slovy: „příroda volá, nečekej na mě” a pak už jsem ho nikdy neviděl. Od této chvíle jsem postupoval sám. Naštěstí to bylo v oblasti Dvoraček a Ručiček, kde to trochu znám a sbíhal dolů do Harrachova. V průběhu sestupu začalo poprchávat a když sem si oblékal větrovku, předběhli mě kluci, se kterými jsem běžel na začátku . Ocitli se za mnou, protože zabloudili. Bronz se změnil na bramborovku.

rozcestnikNa občerstvovačce se pořadatelé trochu podivili nad tím, že bych chtěl vodu do camel bagu, ale nakonec mi majitel bufetu nechal vodu doplnit. Chleba se sádlem a cibulí jsem si nedal. Raději jsem se narval energo hnusama a rozběh se směrem k Vosecké. Čekal mě pořádnej kopec. Byla docela zima a vždy, když jsem vydechnul a mojí páru od úst osvítila čelovka, moc jsem toho neviděl. V žaludku se mi to mlelo, jak soupeřil power bar s gelem a hroznovým cukrem. Přísahal jsem, že další hodinu nic nepozřu.

Při stoupání jsem se trápil, na běh nebylo ani pomyšlení. Spíš se mi chtělo posedět. Splnil jsem si to až na Vosecké, ale jen na chvilku, byla zima. Dotáhnul jsem to na Tvarožník, stále sám obklopen mlhou, a vydal se na stezku česko polského-přátelství. Ta je vyskládaná z kamenů. Žačal jsem zjišťovat, že silniční boty, které jsem si vzal, nejsou to pravé ořechové. Ještě nikdy jsem v nich tak daleko neběžel a pravá pata mi to dávala jasně najevo. Zakopával jsem a jednou se dokonce natáhnul. Při sestupu k Špindlerovce jsem za sebou zmerčil dvě světýlka. Snažil jsem se rychle seběhnout na Lužickou, kde byla kontrola, ale nemohl jsem jí najít. Běhal jsem kolem dokola a vztekle nadával. Nakonec jsem zvolil jedinou chatu kde se svítilo, byla to vojenská zotavovna Šišák (neboli Lužická) a zjistil, že světýlka už sedí uvnitř a cpou se polívkou. Neváhal jsem a přidal se k nim. Gulášovka byla skvělá.

krvava_botaUdělal jsem servisní kontrolu a krvavý puchýř na pravé patě zalepil speciální puchýřovou náplastí. Ze světýlek se vyklubali dva brňáci Martin a Roman, zjevní na první poslech. To byla moje šance, Maťo znal cestu. Opět jsem se jich chytil a snažil se s nima udržet tempo. Zůstali jsme spolu až na Strechu Akademicku v Polsku. Tam nás došel Franta. Kluky jsem nechal jít napřed, protože už jsem jim zase nestačil a další kilometry zdolával s Frantou v zajímavém rozhovoru. Pokořili jsme takhle Sněžku a sešli až na Pomezky. To už mě opravdu ošklivě bolely nohy a měl jsem puchejře na obou patách. Také jsem zavolal holkám, abych jim popřál hodně štěstí a upřímně je litoval, protože mě už zbývalo méně kilometrů než jim. Slabejch třicet. Po zkušenosti s energo hnusama jsem se držel chleba se sádlem a žaludek si lebedil. Na občerstvovačce byl Maťo a čekal na nás. My jsme totiž neběželi už ani z kopce, kdežto jeho parťák jo. Protože ho bolely kolena, přidal se raději k nám.

snezkaOd Pomezek se pochod zvrtnul v utrpení. Kluci mi vždycky do kopce utekli a z kopce jsem se překonal a doběhnul je. Byl jsem jako jejich stín. Cestu bych sám těžko hledal. Poslední kontrola byla v Peci pod Sněžkou. Potkali jsme se tam se slovenskou spřátelenou dvojicí. Než jsme se ale nadáli, viděli jsme jim jen záda. Něco jsme pojedli, popili, ošetřili puchýře a vyrazili do posledního kopce. I tady se mi naštěstí podařilo udržet s vypětím všech sil krok se svejma parťákama. Úplně poslední fáze, kdy cestička vedla mezi poli, už jsem šel jen setrvačností. Do cíle jsem se dostal po nekonečných 15 hodinách a 50 minutách za Maťem a před Frantou, i když 8 místo mělo patřit jemu. Byl jsem kapku zklamaný ze své výkonnosti, ale štěstí, že jsem v cíli, vše přehlušilo. Okamžitě jsem si koupil nealko pivo, protože sladká chuť cukru v puse už začínala být zase nepříjemná. Trvalo mi asi hodinu, než jsem se trochu rozhejbal a donutil jít osprchovat. Jakmile jsem si sednul do sluncem vyhřátého auta, abych si vzal potřebné věci, začal jsem tuhnout. Nechtěl jsem ale usnout, protože pokrčené nohy bych už asi nikdy nenarovnal. Po sprše jsem si nechal ošeřit puchýře a začal zjišťovat jak jsou na tom holky.

holkyMací hlásila, že jsou už na Sněžce a že jsou OK. Odpoledne mi uteklo při popíjení nealka, pojídání chlebů se sádlem a klábosením s pořadateli. Zhruba kolem sedmé se objevila se zcela zdrceným výrazem kolegyně Monika s přítelem Petrem, kteří tak jako já vyrazili na stovku. Snažil jsem se je povzbudit a pochválit, ale měli toho dost. Mací s Vilmou si to přivalily v půl osmé a za mého hlasitého povzbuzování protrhly pomyslnou cílovou pásku. Přestože doběhly jen půl hodiny před limitem, byly na 6 a 7 místě, vlastně třetí skupinka v cíli. Posledních 14 kiláků běžely, aby stihly dokončit závod v limitu, protože i při velice svižné chůzi se limit dal jen velice těžko stihnout. Prostě pašandy.